Klíč - spolek invalidů Cvikov, z.s.
  

Menu:

© Ing. Alexandr Milichovský

Putování za Zdislavou z Lemberka 4.10.2007

Putování členů Svazu tělesně postižených ve Cvikově za Zdislavou z Lemberka
a za sakrálními památkami v Jablonném v Podještědí.
 
     Autobus, objednaný u pana Josefa Chlupa, přijel přesně. Ve čtvrtek 4.10.2007 nabíral část osazenstva ve 13,00 hodin na sídlišti a ve 13,05 hodin na náměstí ve Cvikově. Dvacet šest účastníků poznávacího zájezdu vyráží vstříc dobrodružství, i když jen pár kilometrů od domova.
      V půl druhé nás šikovný pan řidič svojí bravurní jízdou, zvláště v poslední pasáži před zámkem Lemberkem, vypouští z busu a my jsme již očekáváni průvodkyní zrenovované památky.
     Již nádvoří na nás dýchlo svým novým kabátem a krásou fasád, pilířků, postaviček a oken, že si člověk připadal jak v pohádce. Dříve, tak před deseti lety, to bylo cihlové staveniště s lešením a čtyři přístupné cimérky. Překvapení mělo však teprve přijít.
     Zámek je až na dvě komnaty zcela opraven a upraven, takže bylo co obdivovat. Průvodkyně nás zavedla do kaple, která je nově zrekonstruovaná a konají se zde hudební produkce a svatby. Mají tu nádherně znějící varhany a zajímavé štukové reliéfy. Dále se pokračovalo do prvního patra východního křídla, kde jsme vyslechli vyčerpávající výklad o historii hradu a posléze zámku Lemberk. Procházeli jsme kol dokola budovy, z pokoje do pokoje a všude bylo vše krásně vyzdobeno a upraveno. Výklad přiblížil historii od doby gotické po renesanci. 
      Když měl přijít tzv. Bajkový sál, průvodkyně vzala za dveře – a nic. Zamčeno. Statečně několik minut mávala do kamery na kolegyni, leč marně. Kolegyně nebyla na svém místě. My, bohužel, stále na jednom – místě. Konečně dobrodružství. Spřádali jsme verze, co by bylo, kdyby… Různé nápady se z nás řinuly a čas plynul, Zatímco statečná průvodkyně obíhala budovu, aby nás vysvobodila. Jediné příznivé bylo, že v případě nutné potřeby byl pod postelí krásný historický cínový nočník dosti velké kapacity. Žena zachránkyně se vrací a my staneme bez úhony v Bajkovém sále. Na 77 dřevěných kazet nabízí Ezopovy bajky – umně vymalované. Některé nám byly objasněny. Nejvíc zaujala ta o opilém jelenovi. Nikdy v dobách minulých mi doma neřekli, že jsem nadrátovanej jak jelen. Bylo to vždy jiné zvíře, méně lichotivé.
      Pak následovala ještě černá kuchyně a na závěr světnička svaté Zdislavy. Tam byl výklad též obšírný, neboť skutky této světice se nedají říci několika slovy. Celá prohlídka trvala dvě hodiny a zanechala v každém pěkný zážitek z mistrovsky opravené památky.
     Pěšky jsme přešli ke Zdislavině studánce, kde si pár jedinců omylo „živou a mrtvou„ vodou oči. Prý se po této lázni prohlédne. Nevím. Studánka je lidmi hojně navštěvována, voda je prý léčivá a pomáhá na kdejaké neduhy. Leč kdyby měla léčit zrak, měli by ji navštěvovat i poslanci z parlamentu, aby prohlédli. A někteří i opakovaně.
     U autobusu jsme zjistili, že se stal zádrhel. V kostele sv.Vavřince a sv. Zdislavy jsme měli být v 16,00 hodin a bylo půl páté. Řidič opět bravurně protáhl svůj vůz lípovou alejí a hola do města Jablonného. V kostele nás čekal již nervózní průvodce. Pan Petr Jílek a předsedkyně Naďa Mrnková mu svým kouzlem a šarmem vysvětlili, co nás zdrželo v našem harmonogramu. No, vše dobře dopadlo. Kostel jsme si prohlédli, vitrínu s lebkou sv. Zdislavy jsme zhlédli, do krypty v podzemí jsme byli vpuštěni. Jen klášter Dominikánů nám byl již zapovězen. Od půl páté tam probíhala večerní motlitba sester a bratří řádu a nikdo je nesměl rušit. Škoda, ale i tak jde život dál.
        Ještě nás čekala Černá věž ve městě, kde nás též čekal pán. Ten zas tak nervózní nebyl. Zato účastníci zájezdu se rozdělili na dva tábory. Jedni oželeli nádherný výhled z krásné věže a odebrali se do restauračního zařízení „U Lva“. Bylo nás ze začátku pět statečných, kteří čelili 176 schodům, abychom se po kraji českém rozhlédli. Výstup namáhavý, ale stojí zato. Za námi vylezla předsedkyně Naďa, pan Václav Paluš, pan Jan Procházka a obdivuhodná paní Alena Dvořáková z Mařenic o francouzské holi. Na vrcholu jsme ji uvítali potleskem. Když jsem viděl obrovské úsilí této paní, zapomněl jsem, že mám nějaké problémy. Pokochali jsme se okolím Jablonného a za blížícího se šera přemístili taktéž do restauračního svatostánku „U Lva“. Dobré jídlo a pití bylo v tuto dobu již na místě a přišlo vhod. Když se celé odpoledne krmila duše, muselo už i tělo. O sedmé hodině večerní, přijel autobus k osvětlenému Morovému sloupu na náměstí a dvacet šest spokojených poutníků se vracelo do Cvikova ke svým domovům.
     Není v mých silách a není ani účelem rozepisovat se o této překrásné akci do detailů, to byl by popsaný sešit. Ti, kteří nejeli, přišli o hodně. O pěkné zážitky a výborný kolektiv.
I když do Jablonného si každý může zajet kdykoli. Jenže ta atmosféra společného zájezdu už tam nebude. A o to, vážení přátelé, přeci jde. Velké díky panu řidiči za bezpečnou jízdu, velké díky všem zúčastněným lidičkám a nezbývá než se těšit, že výbor Svazu tělesně postižených navrhne další zajímavou akci. 
      
                                                                         Zdeněk Nigrin